Zemětřesení v Maroku. Všechno, co vás zajímá o aktuální situaci, bezpečnosti a tipy pro cestovatele.

Víte, jak se marocky řekne „zemětřesení“. No ani já jsem to ještě nedávno nevěděla. Bylo to přesně jedno z těch slovíček, o kterých jsem si říkala, že je klidně můžu zapomenout, protože je stejně nepoužívám. Poslední týdny je ovšem slovo ZNZAL nejvíc skloňované slovo v Maroku.

Je s ním spojeno spousta otázek a nejistot, které dost možná prožíváte, pokud máte zrovna dovolenou do Maroka naplánovanou. Nebo už jste v Maroku byli a chcete zjistit, jak to skutečně všechno bylo. Proto pro jsme pro vás sepsali, co všechno se po zemětřesení dělo, jak se celá tato událost promítla do života běžných Maročanů a hlavně, jaké se zemětřesení projevilo do cestování.

Pusťte se do čtení! Srdečně, Alex a Tereza

Bezprostřední dojmy - Ještě silnější Maroko

V pátek 8.9.2023 pozdě večer zasáhlo oblast Vysokého Atlasu zemětřesení o síle 6.8 stupně. Situace byla závažná především v horách v oblastech Amizmiz, Ouirgane, Asni, Moulay Brahim, Imn Tanout, Demnat, Sidi Rahal, a dále v regionu Chichaoua.

Pro někoho z nás je Maroko domovem, někdo ho považuje za svůj druhý domov, a tak jsme s těžkým srdcem sledovali rostoucí počet obětí, který nakonec vyšplhal k třem tisícům.

Našim kolegům a kolegyním, ani jejich rodinným příslušníkům se naštěstí nic nepřihodilo a také jejich domovy zůstaly nepoškozené.

Ne v každé horské vesnici měli takové štěstí. Mnoho z nich osobně známe, máme tam přátele, prožili jsme tam spoustu pěkného, a tak nás zpráva o jejich poničení bolestně zasáhly. Zároveň však smekáme před způsobem, kterým se Maročané k této katastrofě postavili. Obdivujeme jejich vzájemnou solidaritu, trpělivost a odhodlání.

Oblast kolem městečka Amizmiz, které bylo nejvíce zasaženo zemětřesením. Krajina nyní vypadá v podstatě stejně, v některých oblastech i vytryskly nové prameny. Z Amizmizu se však dočasně stalo stanové městečko.

Běžní Maročané i neziskové organizace ihned začaly organizovat sbírky na pomoc obětem. Lidé stáli dlouhé fronty na darování krve a navzájem si posílali mapy, do kterých zakreslovali vesničky, kam se ještě žádná pomoc v prvních hodinách nedostala. Doteď v horách působí mnoho dobrovolníků. Blíží se totiž zima a je potřeba vesničanům zajistit vhodné bydlení.

Vnější hradby starého města Medíny den po zemětřesení. Větší část je již opravena.

A jak situaci vnímají Maročané? Malá sonda k našim marrákešským kamarádům.

Marrákeš je domovem naší průvodkyně Alex, a ta se několik dní poté vydala do ulic zeptat se našich milých marrákešských trhovců, jak se jim žije po nedávné smutné události a jak to ovlivnilo jejich každodennost.

Pan Samír a pan Fúsi jsou bratři, byť si absolutně nejsou podobní. Jeden prodává koření, mýdla, pigmenty a všelijaké alternativní medicíny a druhý zdědil po svém otci obchůdek se stříbrem, kde skutečně najdete jedinečné, staré a krásné kousky. Oba jsou výteční obchodníci, vzdělaní, laskaví a ohromně zábavní. Krámky mají tak pět metrů od sebe na známém náměstí Place des Epices.

Náměstí koření, tzv. Place des epices je oblíbeným místem setkávání a k nákupu arganového oleje, proutěných košů nebo třeba koření Ras al hanout.

Pan Fúsi sedí na svém obvyklém místě – na malé židličce před obchůdkem, ve sluchátkách mu vyhrává rádio a jen tak se kouká do davu turistů. Když mě spatří, hned na mě mává. S úsměvem si podáváme ruce a hned se ptáme navzájem, zda jsou naše rodiny v pořádku. „Alhamdulilláh“, odpoví pan Fúsi a spráskne rukama. „Díky Bohu je vše v pořádku, moje rodina, můj dům, i můj obchod“, ukáže na výlohu osetou starožitnými šperky. „Už je to za námi, je čas napravit škody a žít dál. V konečném důsledku, i přes ten šílený strach a přes to vše co se stalo v horských vesnicích cítíme vděčnost. Nic nás tak nepřiblíží k Bohu jako takovéto události. Moje děti, někdy až příliš rozmazlené, netečné k okolí se začali chovat jinak. Odložili telefony a tablety, zajímají se o potřebné, chtějí pomoci, začali se chovat zodpovědně a slušně, kéž jim to vydrží. Další zemětřesení už bych zažít nechtěl“, směje se pan Fúsi ptá se mě, zda mi nemá uvařit čaj. S díky odmítám, chci se ještě pozdravit s jeho bratrem Samirem.

Pan Fúsi je obchodík se starožitným stříbrem, tak jako byl i jeho otec. Toho můžete také občas v krámku zahlédnou jak, i přes svůj pokročilý věk, stále leští stříbro

„No to teda bylo! Fakt jsem se bál“, líčí mi pan Samir a u toho promíchává černé mýdlo, určené do hammámu (marocké lázně). Ptám se na business. „Inšalláh, to bude zase jako dřív, po covidu už bych další propad zažít nechtěl. Ale myslím si, že to nebude ten případ, dneska byla výtečný tržba, domy se tu rychle opravují, lidé zůstávají pozitivní. Ať chceme nebo ne, Bůh si nás k sobě může povolat kdykoliv. A tahle událost je tu proto, aby nám to kdykoliv důrazně připomínala.“

Věčný optimista pan Samir a jeho obchůdek s kořením, mýdlem, šafránem a arganovým olejem a dalšími marockými specialitami.

Od pana Samira jsem čaj už neodmítla, sedli jsme si na zapraží, kde mi pan Samir začal na telefonu ukazovat, jak už vyrostly jeho ratolesti. „Mašalláh“, řekla jsem jen s úsměvem a usrkla mátový čaj.

Jedeme se podívat do epicentra zemětřesení, do hor.

Po několika dnech dorazila do Maroka i průvodkyně Tereza. Společně s kolegy Brahimem a Mohamedem vyrazila do hor to oblasti mezi Ouirgane a Iljoukak.

První skutečné známky zemětřesení pozorujeme při příjezdu do městečka Asni. Už zdálky jsou vidět modrá stanová městečka. Ne všechny domy se zřítily, ale obyvatelé dosud čekají na stanovisko odborníků, zda-li je jejich obydlí bezpečné.

Upoutá nás bílý stan ve velikosti cirkusového šapitó. Dočasně se sem přestěhovala místní škola. Nic jednoduchého, v Asni sídlí střední škola společná hned pro několik údolí. O několik dní později se velká část studentů přesunuje na na internát do Marrákeše.

Odbočujeme do údolí Ouirgane, zde je situace bohužel podobná, všude jsou vidět vojenské stany – provizorní obydlí. Ve velkých stanových městečkách najdou obyvatelé zdravotní péči, toalety a sprchy. V menších vesnicích toto probíhá o dost spontánněji. Silnice nebo spíše prašná cesta do vesnice Dknt je 20 km dlouhá, sjízdných je zatím jen prvních 15 km. I tak jízda není žádná legrace.

Posledních 5 kilometrů musíme pěšky. U provizorního parkoviště jsou nakupené hory přikrývek, dohlíží na ně několik místních. Samozřejmě nám okamžitě nabízí čaj. Brahim se podivuje, že tu přikrývky už dva dni leží a nikdo si pro ně nepřišel. „Vyšlete sem celou vesnici, děti i ženy“, nabízí chlapíkům nevyžádané rady. Jeden z nich se šibalsky zasměje: „Jo, ženy, s těmi teď vůbec není žádná řeč. Ani manželské povinnosti neplní. Jak se jich dotkneš, ječí, že je další zemětřesení“. Smysl pro humor a radost z dobrého vtipu prostě Maročany neopouští ani v těžkých momentech.

Za chvíli přichází naši přátelé s mulami. Nakládáme proviant, co jsme dovezli, a míříme do vesnice. Radost ze setkání je veliká. Ani v této vesnici naštěstí nikdo nezemřel, jen domy jsou poničené. V jedné rodině si zrovna pořídili nové okenní tabulky. Dříve používali jen tradiční mříž, kterou si na zimu těsnily starými hadry. Tabulky bohužel nevydržely.

Záhy se opět přesvědčujeme, že žádná katastrofa není tak veliká, aby ohrozila marockou pohostinnost. Okamžitě po příchodu do vesnice jsme přesměrováni do jednoho z provizorních stanů a na stůl se nese tažín s kuřetem a olivami. Nevím, kde se tady olivy vzaly, i v normálních dobách je to v takové vesnice pochoutka. Přesto nám je lidé nabízejí.

Chutný tažín za každých okolností. Neúnavná trpělivost Maročanů a jejich pohostinnost v nás zanechaly hluboký dojem.

Odpoledne se se svými kamarádkami vydávám k mešitě. Budou se rozdávat potraviny, které sem dorazily z města. Ženy utvoří dlouho řadu, vzájemně se drží za ruce, zpívají si. „Jak se máš? Zaplať Bůh, dobře. Co ty?“ Zdvořilostní fráze si vyměníme snad tisíckrát. Nikdo si nestěžuje, všichni trpělivě akceptují novou situaci. Nám, Evropanům, se tento přístup často špatně chápe. Ale určitě to je něco, v čem nás Maroko může inspirovat.

Pomalu se vracíme k autu. „Tak co, jak ses dneska měl“, ptám se Brahima. „Dobrý! Když si člověk zvykne na novou situaci, tak to byl vlastně skvělý a příjemný den.“

Vracíme se o Marrákeše a v emailu nacházím několik dotazů, často i od klientů konkurenčních CK. Dělají si starosti, zda-li je rozumné teď jezdit do Maroka. Nebudou Maročané nepříjemní, když mají neštěstí a my tam budeme na dovolené?

Upřímně odpovídám to, co jsme na vlastní kůži zažila. „Maročané mají úplně jinou povahu než my v Evropě, nezávidí, radují se z mezilidských kontaktů. Rádi vás uvidí, rádi si s vámi vypijí čaj, popovídají. To nejhorší, co by se jim mohlo stát je, že se o ně nikdo nebude zajímat."

A jak je to s trekkingem?

Vysoký Atlas je rozlehlé pohoří a zemětřesením byla postižena jen malá část. Zbytek je stejně jako předtím ideální destinace na trekking.

V oblíbené turistickém centru Imlil/ Aremd byla narušena část domů, naštěstí ne většinově. Všechny domy prohlédli stavební experti a většina obyvatel se již vrátila do svých domovů.

Doprava do oblasti je bezproblémová, opět sem začali jezdit první turisté. Otevírají první hotely, a sice po kontrole a povolení, od specialistů, kteří sem byli vyslání vládou. Taktéž proběhl úklid cesty z Imlilu na Jebel Toubkal (4.167 m) otevřeli se i ubytovny v základním táboře Toubkal.

Nejdůležitější je, aby se v této době na rozptýlené berberské vesničky hluboko v horských sedlech nezapomnělo.

Bezproblémový je i trek přes údolí Imnane a dále přes sedlo Tizi n´Tacheddirt do Timichi a Setti Fadma. Zde vesnice jsou téměř nepoznamenané, a všechny turistické ubytovny fungují.

Naprosto normálně funguje oblast Centrálního Atlasu. Zde, z Údolí Bouguemez vyrážíme s našimi cestovateli na treky bez nejmenších změn.

Z turistů, které teď ve Vysokém Atlasu potkáváme, máme nyní dvojnásobnou radost. Jsme přesvědčeni, že právě s turismem se chod vrátí opět do starých kolejí. Roztroušené berberské vesničky hluboko v horách Vysokého Atlasu jsou natolik unikátní, že si pozornost rozhodně zaslouží.

Aktuální informace pro cestovatele

Marrákeš – město se v podstatě okamžitě vrátilo do normálu. Většina památek je v naprostém pořádku a přístupná. Restaurace a hotely fungují. Ve většině města není po zemětřesení ani stopy, žádné ruiny, ani obyvatelé spící na ulici, jak o tom referovala některá média. Postižena byla především část staré židovské čtvrti tzv. Mellah. Tato chudá marrákešská čtvrť, zejména několik ulic, byly ve špatném stavu již před zemětřesením a nedávno zde začala rekonstrukce. Nebylo nijak neobvyklé, že i bez zemětřesení zde každý rok nějaký dům nebo jeho část spadl. Navštívili jsme i naše partnerské hotely, žádný z nich nebyl poškozen. Marrákeš je tedy možné bez obav navštívit, nečekají vás zde žádná omezení.

Oblast Ounila, silnice Tichka, UNESCO kasbah Ait Ben Haddou – tyto oblasti jsou na seznamu našich plánovaných cest a s radostí potvrzujme, že poškozeny byli minimálně. Lidé již převážně bydlí doma, život zde probíhá naprosto normálně.  Silnice přes sedlo Tichka a Údolím Ounila, které byly nedávno rekonstruovány, jsou též v pořádku. Ubytování v kasbě Ait Ben Haddou jsou všechna v pořádku. samotná kasba neutrpěla významné škody.

UNESCO Kasba Ait Ben Haddou vyvázla bez většího poškození

Další části jižního Maroka – Sahara, oáza Draa, Údolí růží nebyly zemětřesením nijak poznamenány.

Další podrobné informace o zemětřesení, i Maroku jako takovém si můžete poslechnout na ČRO Dvacet minut Radiožurnálu Vladimíra Kroce > > , kde jsme byli hostem