Sladký jako život, hořký jako smrt

Červnové poledne na silnici v jižním Maroku. Teploty se blíží 40°C a moje spolucestovatelky se v autě už podezřele dlouho baví o různých chlazených nápojích.

Začínám si přát, aby se někde objevila alespoň jedna z těch typických turistických restaurací, kterým se normálních okolností vyhýbám jak čert kříži. Jenže nikde nic a do nejbližšího městečka je to ještě aspoň 50 km.

A pak uvidím v dálce chaimu – nomádský stan a malý hliněný přístřešek. "Zajdeme tam na čaj", rozhodnu a Abderzak, náš řidič si to vyprahlou krajinou namíří přímo ke stanu.

Doma je paní domu Malika a její dva nejmladší chlapečci. Poprosím, jestli si u ní můžeme trochu odpočinout. "maši muškil" neboli není problém, usměje se Malika, rozfouká na ohništi několik uhlíků a automaticky postaví vodu na čaj.