top of page
  • Tereza Huclová

Maroko za časů korony

Aktualizováno: 3. 12. 2020

Je vůbec možné, aby vůně koření z marrákešských trhů byla cítit až na několik kilometrů vzdálené letiště? Já jsem si jistá, že když jsem před čtrnácti dny vystoupila po osmi měsících v Marrákeši z letadla, přesně tuhle vůni jsem ucítila a řeknu vám, byl to krásný pocit.

pytlle s nejrůznějším kořením
Na trhu spolehlivě otestujete, jestli vás neopouští čich😉

V polovině října povolilo Maroko první komerční lety a po dlouhých měsících se tak začalo pomalu otevírat turismu. Zároveň ale bylo jasné, že staré dobré časy ještě nenastaly. Marocká vláda dosud udržuje výjimečný stav a také aktuální situace v Čechách a celkově v Evropě teď pohodovým cestám moc nepřeje.


Na rovinu musím říct, že jsem sama byla na vážkách, jak dobrý nápad taková cesta nyní je. Vydala jsem se to tedy vyzkoušet a v neposlední řadě se také na vlastní oči přesvědčit, co se v Maroku během uplynulých měsíců změnilo, jak krizi zvládli naši partneři a jaké změny budeme muset udělat v našich itinerářích.


Některé svoje zážitky jsem s vámi rovnou sdílela na instagramu nebo na facebooku, teď vám je chci předat ještě takto uceleně. Budete tak mít všechny potřebné informace po ruce, až se třeba rozhodnete do Maroka vyrazit. Na srdci toho mám spoustu, a abyste se nelekli délky článku a rychle v něm našli to, co vás přesně zajímá, rozdělila jsem ho do tří tematických kapitol.




Kapitola I. Cestovní deník aneb co jsem v Maroku zažila


Konečně v Marrákeši


Čím začít? Asi jasně modrou oblohou, což bylo to první, na co jsem se ráno v Marrákeši běžela na terasu podívat. V riádu, kde jsem bydlela, a kde bydlí často i naši spolucestovatelé, jsem byla první host od začátku pandemie. Také si mě tam podle toho považovali, dostala jsem nejlepší pokoj a ohromnou snídani, ze které bych mohla být živa týden.


Modré nebe nad hlavou a čersvý fresh do ruky. Náměstí Jemaa El Fnaa ožívá.

Samozřejmě jsem hned vyrazila do města. Obchůdky otevřené, lokální kavárny také. Oproti tomu na dveřích oblíbených turistických kaváren visí často mohutný zámek. S návratem turistů ale určitě i tato místa rychle otevřou, byť třeba s novým majitelem.


Tak to v Maroku ostatně chodí. Lidé moc dobře vědí, že co mají dnes, nemusí mít zítra a na životní změny reagují velice flexibilně a s potřebnou pokorou.


V řemeslných dílnách ve staré medině se pracuje tak na půl. Bez turismu chybí odběratelé, mnoho řemeslníků si nemůže dovolit platit ve svých dílnách nájem a tak pracují jednoduše doma nebo si alespoň na přechodnou dobu našli nějakou jinou činnost.


Zašla jsem do nedávno otevřené zahrady Jardin Secret. V porovnání s ostatními marrákešskými zahradami bývá tato klidnější, a já sem proto ráda chodím. Tentokrát tady však nebyla opravdu ani noha a tak jsem měla celou tu květinovou krásu jen pro sebe.


Příjemná byla i návštěva restaurace Toubkal na náměstí Jemaa El Fnaa. Před lety jsem tam ráda chodila na kuskus. Poslední dobou jsem ale měla pocit, že i tento klasický marrákešský lokál začal hřešit na svoji výhodnou lokalitu a zmínku v Lonely Planet, a začal flákat jak kvalitu jídla, tak i obsluhu. Teď je restaurace plná marockých strávníků a kvalita se k mojí velké radosti vrátila zpět.


talíř s kuskusem a konvice s čajem
Přehlídka marocké klasiky: Kuskus, čaj a olivy

Cestou přes lokální tržiště jsem potkala svoji oblíbenou sousedku. Scvrklá, nahrbená stařenka se sice živí žebráním, tento způsob obživy jí ale nijak neubírá na životním optimismu.


Většinou se dáme na chvíli do řeči a vždycky má ve tváři ten nejvřelejší úsměv, bez ohledu na to, jestli zrovna mám nebo nemám po ruce nějaké drobné. Často jsem si na ní během minulých měsíců, kdy byl v Maroku nařízen přísný lockdown, vzpomněla a přemýšlela, jestli ji ještě potkám. A vida, zvládla to.


Online po Maroku


Společně s mými kolegy Mohamedem, Brahimem a Hussainem jsme chtěli navštívit některá z míst, kam se s našimi cestovateli často vydáváme, a vzít vás na tuto cestu alespoň virtuálně s sebou.


První destinací bylo rybářské městečko Esssaouira. Tři hodiny v autě uběhly jako nic, po osmi měsících, co jsme se neviděli, nebyla o témata nouze. O zpestření se nám navíc starala policie, která v pravidelných pauzách kontrolovala, jestli máme v pořádku povolení na přejezd mezi městy. Více o tomto nařízení píšu na závěr v praktických informacích.


Znáte tuhle píseň? Od začátku pandemie se tento zprvu nenápadný jihoafrický song stal mezinárodním hudebním hitem, dostal se až na stránky The Guardian a v Maroku mu momentálně fandí snad úplně všechny rádiové stanice. Schválně si ho pusťte, uvidíte, jak se vás chytne😀 Já jsem se ho za celou dobu nezbavila a dneska se mi o něm dokonce zdálo.


Nocleh jsme si domluvili v maličké vesnici na pobřeží Atlantiku. Útulný penzion přímo na pláži často využíváme pro ubytování rodin s dětmi. Penzion byl až donedávna zavřený, teď se do něj pomalu vrací život a organizuje soukromé oslavy pro marocké rodiny.


Terasa s výhledem na moře
Mají pravdu ti, jenž říkají, že pohled na moře uklidňuje...

Majitel Fettah je zlatý člověk vy se s ním můžete seznámit ještě před cestou do Maroka v oceněném filmu Atlantic. Hraje tam charismatického rybáře, který touží po lásce a svobodě, a víc vám neřeknu😉


Teď v civilu nás Fettah přivítal obřím rybím tajinem a zapůjčil nám svůj salón, abychom si tam mohli nainstalovat naše improvizované vysílací studio.


Čajová ceremonie je symbolem marocké pohostinnosti ,a pro nás tedy byla ideálním způsobem, jak propojit české domácnosti s Marokem a virtuálně se s vámi potkat. Byl to náš první podobný pokus a měli jsme obrovskou radost, že mnoho z vás se k nám připojilo a večer s námi sdílelo.


Mohamed, Brahim a Hussain se na tuto akci skutečně svědomitě připravovali, dorazili vybaveni marockými oděvy a před začátkem dokonce několikrát provedli nácvik choreografie. S klidným srdcem můžu říct, že to svědčí o tom, že svoji práci mají opravdu rádi a stejně jako já už se nemohou dočkat, až s vámi budou moct vyrazit na cesty.


Paradise du Argan


Další naše zastávka byly arganové háje a kooperativa na výrobu arganového oleje. I sem s vámi občas rádi zavítáme, kooperativa totiž leží ca. dvacet kilometrů od hlavní silnice a to je dost daleko na to, aby u ní nepřibržďovaly žádné turistické minibusy.


O co míň je kooperativa na očích, o to víc musí zabojovat kvalitou. A to se jí daří. Ne nadarmo si vysloužila výhry a certifikáty a její šéfovou, velice oduševnělou a moudrou dámu, zvou i na zahraniční konference a veletrhy.


Tři ženy rozbíjejí arganové ořechy.
V kooperativě se vzorně dodržují dvoumetrové rozestupy.

A vy se už také můžete začít těšit. Protože mnoho z vás mně hlásilo, že jim arganový olej chybí, několik druhů jsem pro vás objednala a brzy, jen co dovyřídím formalitky, vám ho spolu s dalšími marockými poklady představím.


No, koho jsme nepotkali cestou zpět?🐐 Tyhle kozy – labužnice si s oblibou pochutnávají na arganových lístcích. Proti gustu žádný dišputát, já osobně mám argánii raději už vylisovanou třeba na talíři.


Ano, to jsem vám ještě neřekla, ženy v kooperativě si společně vaří, všechny jsou skvělé kuchařky, a když dorazíme s našimi klienty, připraví lahodné arganové menu samozřejmě i pro nás.



Cesta vede...Do hor!


Jak se asi pandemie podepsala na životě lidí v odlehlých vesničkách? To přesně jsme se chystali v příštích dnech zjistit. Zatímco do některých oblastí, např. horského střediska Imlil, zamíří občas maročtí turisté, do sousedních údolí nejezdil téměř nikdo již před pandemií, natož teď.


Vydali jsme se do vesničky Dknt, vzdálené jeden až dva dny chůze od silnice. Chtěli jsme se podívat, jak vypadá ubytovna, kde obvykle nocujeme, a také se přesvědčit, zda je rodina našeho místního bytného pana Hussaina v pořádku.