• Tereza Huclová

Inspirace Marokem aneb proč tento blog

Aktualizováno: 3. pro 2020

„Piješ víno nebo pivo?“, zeptal se mě Bilal, kluk, u kterého jsem si na několik dní zabookovala přes airbnb pokoj. Spolu se čtyřmi kamarády mě zrovna vyzvedl na nádraží.

„Alkohol!? Tak ten tedy v žádném případě nepiju“, zalhala jsem pevným hlasem.



V hlavě mi totiž okamžitě zazvonilo milión alarmů, že tahle marocká bandička se mě nejspíš později večer chystá opít, okrást a kdoví, co ještě.


„Hmmm…Evropani normálně vždycky pijou, ale neboj, budeme to samozřejmě respektovat“,

ubezpečí mě značně překvapený Bilal a vyrazí na nákup.

O pár hodin později doma oškrábe brambory, vykouzlí dobrou večeři a vypráví mi o životě ve Fezu a svojí lásce k mikrochipům, o kterých zrovna píše disertační práci.


Večer příjemně ubíhá, nikdo mi ještě nic neukradl a Bilal a jeho kamarádi k večeři popíjí červené víno. Také bych si ho ráda dala, bylo by totiž skvělé proti vlezlé zimě, která se do pokoje vkrádá netěsnícím oknem. Bohužel pro mě jsem se na následující dni dobrovolně zapsala mezi abstinenty a jsem odsouzená k pití mátového čaje.

Od tohoto večera uběhlo již několik let, s Bilalem se z nás stali dobří přátelé, dům jeho rodičů v pohoří Tazekka patří mezi moje oblíbená místa v Maroku a Bilalův nevidomý tatínek je jeden z nejinspirativnějších lidí, které jsem v Maroku poznala. Historkou o mém „abstinování“ se s Bilalem bavíme dodnes.


Popravdě, já se za tuto momentku i trochu stydím...


Ale píšu ji sem proto, že přesně vystihuje, jak jsem o Maroku a Maročanech před lety smýšlela, a jaké problémy jsem si tím způsobovala. Ano, TO je VELIKÝ PROBLÉM, když se klepete zimou a před vámi stojí láhev vína, kterou jste si svojí hloupostí definitivně ZAŠPUNTOVALI!


Maroko jsem tehdy považovala za exotickou zemi, kterou jsem chtěla ho poznat, zároveň mě ale dost limitovaly moje představy plné asociací typu #špína, #nebezpečí, co číhá na každém rohu, #hlavně dívky se musí mít na pozoru, #všichni mě budou chtít šidit…


Dneska se v Maroku cítím bezpečně, naprosto v pohodě se tam pohybuji a samotná jsem překvapená, jak moc jsem svoje původní představy musela zkorigovat.


Tereza Huclova za pultem v marockem obchode, vepredu starsi tatinek v ksiltovce
Pomáhám ve foto studiu Bilalova tatínka


V posledních letech celkem často do Maroka lítám a na letištích mě baví poslouchat ostatní cestující.


Jsem zvědavá, s jakými očekáváními do Maroka letí, a jaké zkušenosti si naopak přiváží zpět. A ejhle, často se to neliší od mých prvotních zážitků.

Zrovna při své poslední cestě z Maroka jsem na pražském letišti potkala kamarádku mého bratrance s přítelem. Maroko je bohužel zrovna dvakrát nenadchlo.

"Bylo to zajímavý, ale už tam víckrát nemusím...“. Vadili jim lidi, kteří byli „hrozně intenzivní“, pořád jim "někdo něco nabízel", nevyznali se, jestli jim to nabízí v dobrém, nebo špatném.


Podle jejich popisu a ostatně i vyprávění mnohých dalších se dovolená v Maroku zdá být takovou hrou na kočku a myš, kdy se maročtí obchodníci a taxikáři snaží obalamutit turistu, který se ovšem lišácky brání. Prostě taková bojovka, trochu zábava, trochu napětí. Výsledné hodnocení cesty se pak většinou liší podle toho, jak kdo má rád to napětí.

Chci zdůraznit, že se těmto reakcím vůbec nedivím, naopak je naprosto chápu, protože jsem to tak v minulosti cítila stejně.