- Tereza Huclová
Nejhezčí treky Vysokého Atlasu
(článek Terezy Huclové byl publikován v časopise Reflex 20-2022)
Ležím ve stanu, na celtu dopadá drobný déšť a z nedaleké vesnice ke mně doléhá pronikavý hlas muezzina svolávající vesničany k první ranní modlitbě. Jaký život asi vedou lidé v drsném prostředí těchto majestátních hor, v odlehlých údolích, které v zimě často na několik měsíců odříznou od okolního světa závěje sněhu?
Těmito úvahami začala před sedmi lety moje láska k Vysokému Atlasu. Od té doby se sem pravidelně vracím a jsem znovu a znovu fascinována jeho rozmanitostí. Každé údolí hraje jinými barevnými odstíny, liší se charakter vesniček vybudovaných často v těch nejkrkolomnějších svazích i zvyklosti tamních obyvatel.
Pojďte si se mnou nyní tři moje nejoblíbenější projít.
Neobjevená krása Národního parku Toubkal
Podívat se na svět z nejvyšší hory severní Afriky Jebel Toubkal (4.167 m) chtějí mnozí návštěvníci Maroka. Zatímco ale klasická dvoudenní cesta na vrchol a zpět je poměrně frekventovaná, a ne nadarmo si mezi marockými průvodci vysloužila přezdívku autoroute čili dálnice, o prozkoumání okolních hor a o výstup na Toubkal z opačné strany se pokusí málokdo.
Přitom právě tato oblast třítisícových sedel a údolích pokrytých terasovitými políčky je kouzelná a stojí za objevení.
Většina turistických průvodců označuje za výchozí místo pro turistiku v NP Toubkal vesnici Imlil, hezčí je ale vydat se na sedmidenní trek z osady Oukaimeden.
Vystoupejte odtud do sedla Ouhattar a následně se držte modrého puntíku, který se čas od času podél cesty objeví. Značky tu každoročně zanechávají organizátoři ultra marathónu přes Atlas a celkem spolehlivě vás povedou po cestičkách s krásnými výhledy až do údolí Imnan. Dále se již člověk musí spolehnout na svůj vlastní instinkt, mapu a rady pastevců a vesničanů.
Bez turistického značení bývá orientace v Atlasu občas oříšek. Potíž často není v tom trefit směr, ale najít tu nejlepší možnou cestu. Především v údolích to většinou nebývá ta, která vede v korytech více či méně vyschlých řek, ale nenápadná stezka klikatící se kdesi ve svahu mezi terasovitými políčky. V cestičkách se spolehlivě vyznají jen místní.
Přes třítisícové sedlo Likemt se přehoupnete do údolí, kde se během roku objeví sotva pár desítek cizinců.
„Atay ??“, budou vám zde lidé nabízet svůj národní nápoj. Dejte si říct, kromě vítaného osvěžení je to i skvělá příležitost nahlédnout do skromných horských domácností.
Několik kilometrů chůze od vesnice Amsouzart se před vámi vynoří působivé jezero Ifni, jehož tyrkysová barva ostře kontrastuje s okolními vyprahlými kopci. Odtud trek pokračuje až k horské chatě pod vrcholem Toubkalu.
Kdo nemá potíž s pohybem v náročném terénu, může pár metrů před sedlem Ouanoums odbočit a vystoupat na Toubkal strmou cestou vedoucí přes jeho západní vrchol. Vyhnete se tím jednomu noclehu v přeplněném základním táboře a také početným skupinkám, které odtamtud brzy ráno začnou proudit směrem k vrcholu.
Klasickou cestou přes poutní místo Sidi Chamharouch pak můžete sestoupit do rušné vesnice Imlil a dopřát si tam zasloužený odpočinek a odměnu v podobě kavárny, hotelu nebo marockých lázní hammam.
Osamělá čtyřtisícovka Jebel M´Goun
Čtyřtisícový masiv M´Goun vidí z dálky každý turista směřující na Saharu. Jen naprostý zlomek všech cestovatelů však pozná tuto nesmírně zajímavou oblast také z blízka. Treking je zde sice logisticky náročnější, nicméně úrodná údolí, rychle tekoucí řeky a divoké soutěsky jsou natolik atraktivní, že stojí za to, udělat si na Jebel M´Goun čas.
Na sedmidenní trek se můžete vydat z vesnice Agouti v údolí Aït Bouguemez , jež si pro své příznivé klima a polohu vysloužilo přezdívku Údolí šťastných.
Cesta k pramenu říčky Tessaout není příliš náročná a pohodovým tempem se zvládne za dva dny. Pokud jste dobří chodci a vyrazíte brzy ráno, dojdete tam i za den, a to k velkému údivu všech Maročanů, se kterými se cestou dáte do řeči. Uznale budou povytahovat obočí a uslyšíte od nich i nějaké to „bravosalik“. Jste, prostě, dobří, v Maroku si na rychlou chůzi moc nepotrpí.
Výstup na samotný vrchol M´Goun (4.068 m) se obvykle plánuje časně z rána, kdy bývá nejstabilnější počasí. Poslední část cesty vede po úzkém hřebínku bez možnosti schovat se, a na první pohled snadný výstup se tak za nepříznivých povětrnostních podmínek může stát skutečně nebezpečným.
Odměnou za brzký start vám bude pohled na okolní štíty ozářené vycházejícím sluncem. Na M´Goun jsem poprvé šla s marockým turistickým klubem.
Těsně před úsvitem, kdy pro muslimy nastává čas první ranní modlitby, se všichni zastavili a Abdu, vůdce naší výpravy, začal předzpívávat verše z koránu. V naprostém tichu a s prvními ranními červánky zahánějícími tmu to byl i pro mě velice silný prožitek.
Z vrcholu vás suťová pěšinka svede do údolí Oulilimt, odkud se další den dostanete až k řece M´Goun. Treking v jedné z nejodlehlejších částí Atlasu, je zážitek sám o sobě. Do malebných vesniček ještě nedorazily moderní stavební materiály, domky si vesničané tradičně staví z kamení a nepálených jílových cihel a stále zde jsou k vidění architektonicky zajímavé opevněné sýpky agadiry.
Jedním z nejkrásnějších momentů druhé části treku je průchod soutěskou Achabou. Trasa zde vede přímo řekou, kterou svírají strmé skály, a odkud není možné odbočit ani vpravo ani vlevo.
„Dej si bacha“, varoval mě pastevec, když jsem si za soutěskou jednou chtěla postavit stan. „Jestli zaprší, řeka stoupne a budeš pod vodou.“ Po nějaké době jsem pak zažila, jak rychle se v Maroku dokážou rozvodnit i zdánlivě vyschlá koryta, a dala mu za pravdu, že táboření na břehu nebyl rozumný nápad.
Než se proto soutěsky vydáte, ujistěte se, že obloha vysoko v horách neslibuje bouřku nebo déšť. V letních měsících by vám voda měla sahat zhruba ke kolenům. Jakmile v zimě a na jaře hladina stoupne a proud zesílí, průchod soutěskou se už nedoporučuje.
Ve stopách nomádů přes plošinu Yagour
Kdo vám poví o těch nejkrásnější místech ve Vysokém Atlase? Nomádi, kteří ho mají prochozený jak své boty, protože jím rok co rok putují se svými zvířaty. Další z mých oblíbených treků vede přes jejich pastviny na náhorní plošině Yagour.
Zatímco tisíc let před naším letopočtem bylo na planině zřejmě docela živo a tehdejší lidskou přítomnost dokládají četné prehistorické rytiny na okolních skalách, nyní zde na cizince narazíte skutečně málokdy.
Je to o to překvapivější vzhledem k tomu, že na začátek treku se z Marrákeše pohodlně dostanete sdíleným taxíkem směřujícím do, mezi turisty oblíbené, vesnice Setti Fadma. Místo u vodopádu se jen necháte vysadit již u vesnice Tazitounte. Budete-li mít štěstí, spatříte na řece Ourika opičky makaky, které k vodě občas seběhnou z okolních ořechových porostů.
O několik hodin a zhruba tisíc výškový metrů později vyjdete na náhorní plošině pokryté zelení a mokřinami. Za pastvou sem proto z vysušených oblastí směřují nomádi se stády koz a ovcí. Většinou se zde objevují v srpnu, neboť nepsaná nicméně již od nepaměti respektovaná dohoda zvaná agdal nomádské kmeny zavazuje ochraňovat biodiverzitu a nevyužívat vysokohorské pastviny dříve, než tráva a rozličné byliny vykvetou a znovu vysemení.
V dalších dvou dnech pak mezi divokými skalním útvary dojdete přes vesnici Azgour až do sedla Tichka, kterým vede i silnice spojující severní a jižní Maroko. Po třech dnech strávených v nedotčené panenské přírodě vás pohled na turistické autobusy v průsmyku asi vyděsí a budete rádi, že jste zažili Maroko úplně jiným způsobem.
Putujete-li Vysokým Atlasem, míváte pocit, že jste se přenesli o sto let zpět. Procházíte odlehlými oblastmi, kde lidé dodnes dokážou žít v naprostém souladu s často nehostinnou okolní přírodou. Z mého pohledu je to právě kombinace velkolepých hor a autentického životního stylu místních obyvatel, co činí zdejší treky speciálními.
Časy se však i zde pomalu mění a jakkoliv má postupující modernizace pro vesnice nesporné přínosy, je možné, že se zároveň s ní část současného kouzla navždy vytratí. Proto je lepší se do Vysokého Atlasu vypravit spíše dříve nežli později.
Kdy na trek vyrazit?
Vysoký Atlas má tu výhodu, že zde lze trekovat po celý rok. V zimě v nižších polohách a na jižní straně, kde je většinou příjemné slunečné počasí. V letních měsících jsou ideální treky ve vyšších polohách, kde není horko.
Jak se vybavit?
Ve větších berberských vesničkách narazíte na malé krámky se základními potravinami a balenou vodou. Často je také možnost zakoupit si chleba, kuskus či vajíčka od místních obyvatel, nebo, pokud je zrovna k dispozici turistická ubytovna, nechat si uvařit večeři a snídani tam.
Treky nejsou technicky náročné a není potřeba speciální výbava. Vzhledem k sypkému terénu je však nutná stabilní treková obuv a případně i trekové hole. V případě, že je na Toubkalu větší vrstva sněhu, vystupuje se s mačkami, které vám zapůjčí v půjčovně v Imlilu. Zde je také většinou možné zakoupit plynovou bombu na vařič (jedno z údajně dvou míst v Maroku. To druhé má být v Casablance)
Pokud máte v plánu výstup na Toubkal, ať je zima nebo léto, zabalte si čepici a rukavice. Nebudete si tak muset navlékat na zmrzlé ruce ponožky, jako já, když nám začalo sněžit koncem srpna :-)
S průvodcem nebo na vlastní pěst?
Průvodce pro výstup na Jebel Toubkal je povinný. Po zbytku Vysokého Atlasu se člověk může pohybovat na vlastní pěst. Cesta s místními průvodci má ale hned několik argumentů pro.
1/ Špičková plná penze místního kuchaře
Ve vesnicích, kde není většinou možné dokoupit trekové potraviny je tento kuchařský servis více než vítaný. Cestovatelé, kteří s námi na treky vyráží, často zmiňují, že nikde v Maroku si nepochutnali tak jako u "našeho Hamida".
"Velmi nás zaujali např. místní kuchaři na treku, jejich jídlo bylo vždy dokonalé.", Martin P., Praha
2/ Přes Vysoký Atlas pěkně nalehko
Na cestě přes Vysoký Atlas si nemusíte strhnout záda. Těžká zavazadla, stejně jako zásoby jídla a vody, vám nesou šikovné a navrch ještě fotogenické muly.
Díky mulám navíc treky zvládnou v pohodě i děti a Vysoký Atlas tak překvapivě patří mezi skvělé destinace na rodinnou dovolenou
3/ Průvodci jsou vaším mostem k lokální kultuře a lidem
Život v odlehlých údolích, kam donedávna nebyla zavedena elektřina, a všechno připomíná život před sto lety, je pro nás neuvěřitelně zajímavý.
Bez místního průvodce se však cizinec nemá šanci dorozumět. Lidé hovoří berbersky, muži navíc ještě většinou ovládají arabský dialekt daríža. Angličtina nebo francouzština zde nestačí. A ačkoliv je fakt, že člověk, když chce, doruzumí se rukama všude, mnoho fascinujícíh zajímavostí ze života Berberů vám zůstane skryto.
Díky marockým průvodců jsou cestovatelé v horách naopak jako doma a často zde naváží s místními přátelské vztahy, které ještě dlouho po návratu udržují.
"Díky úžasným průvodcům jsme se přiblížili k místním berberským obyvatelům... Naše cesta tak byla protkána autentickými zážitky.", Hana B., Plzeň
Chcete do marockých hor vyrazit? Podívejte se, jak cestujeme.
A ještě pár praktických poznámek pro sólo cestovatele
Trek s výstupem na Jebal Toubkal
Délka treku: 7 – 8 dní
Kdy cestovat: obvykle květen - říjen
Jak přespat: Ve vesnicích Timichi, Iabassen, Tacheddirt, Amzouzart a pod vrcholem Toubkalu naleznete jednoduché turistické ubytovny. Jinak je třeba mít stan, případně se spokojit s improvizovanými přístřešky pastevců.
Mapy: Běžně dostupné a pro základní orientaci dostatečné jsou mapy NP Toubkal od španělského vydavatelství Piolet nebo anglického Cordee, které lze sehnat i u nás. Dobře poslouží také offline stažené Mapy.cz
Trek s výstupem na Jebal M´Goun
Délka treku: 7 – 8 dní
Kdy cestovat: obvykle červen – říjen
Jak přespat: převážně ve stanu, turistické ubytovny se objevují až na řece M´Goun ve vesnicích El Mrabitine, Igherme, Tiranimine a Aguerzaka
Mapy: Mapy Ighil MGoun z edice Piolet lze koupit i u nás. Mapy však neobsahují východní část treku po řece MGoun. Mapy údolí M´Goun téměř neexistují, jednou z výjimek je mapa vydaná německým nakladatelstvím Naturwissenschaftliche Gesellschaft Bayreuth.
Trek přes náhorní plošinu Yagour
Délka treku: 3 - 4 dni
Kdy cestovat: obvykle duben – říjen
Jak přespat: ve stanu.
Mapy: Tištěná mapa pro tuto oblast běžně k dostání není.
