top of page
  • Tereza Huclová

Nejhezčí treky Vysokého Atlasu

(článek Terezy Huclové byl publikován v časopise Reflex 20-2022)


Ležím ve stanu, na celtu dopadá drobný déšť a z nedaleké vesnice ke mně doléhá pronikavý hlas muezzina svolávající vesničany k první ranní modlitbě. Jaký život asi vedou lidé v drsném prostředí těchto majestátních hor, v odlehlých údolích, které v zimě často na několik měsíců odříznou od okolního světa závěje sněhu?


Těmito úvahami začala před sedmi lety moje láska k Vysokému Atlasu. Od té doby se sem pravidelně vracím a jsem znovu a znovu fascinována jeho rozmanitostí. Každé údolí hraje jinými barevnými odstíny, liší se charakter vesniček vybudovaných často v těch nejkrkolomnějších svazích i zvyklosti tamních obyvatel.

Díky této pestrosti lze ve Vysokém Atlasu naplánovat desítky treků a vždycky na nich zažít něco nového.


Pojďte si se mnou nyní tři moje nejoblíbenější projít.


Výhled ze sedla, mula a dva muži, kteří vaří.
Vysoký Atlas si vás získá krásnými výhledy i neskutečně milými setkáními.

Neobjevená krása Národního parku Toubkal

Podívat se na svět z nejvyšší hory severní Afriky Jebel Toubkal (4.167 m) chtějí mnozí návštěvníci Maroka. Zatímco ale klasická dvoudenní cesta na vrchol a zpět je poměrně frekventovaná, a ne nadarmo si mezi marockými průvodci vysloužila přezdívku autoroute čili dálnice, o prozkoumání okolních hor a o výstup na Toubkal z opačné strany se pokusí málokdo.


Přitom právě tato oblast třítisícových sedel a údolích pokrytých terasovitými políčky je kouzelná a stojí za objevení.


Horská vesnice a pod ní terasovitá políčka.
Na terasovitých políčkách lidé pěstují obilí a kukuřici a využívají tak každý cenný kousek půdy, který v horách je.

Většina turistických průvodců označuje za výchozí místo pro turistiku v NP Toubkal vesnici Imlil, hezčí je ale vydat se na sedmidenní trek z osady Oukaimeden.


Vystoupejte odtud do sedla Ouhattar a následně se držte modrého puntíku, který se čas od času podél cesty objeví. Značky tu každoročně zanechávají organizátoři ultra marathónu přes Atlas a celkem spolehlivě vás povedou po cestičkách s krásnými výhledy až do údolí Imnan. Dále se již člověk musí spolehnout na svůj vlastní instinkt, mapu a rady pastevců a vesničanů.


Výhled ze sedla do údolí, v pozadí zasněžené vrcholy.
V některých údolích se během roku objeví sotva pár turistů.

Bez turistického značení bývá orientace v Atlasu občas oříšek. Potíž často není v tom trefit směr, ale najít tu nejlepší možnou cestu. Především v údolích to většinou nebývá ta, která vede v korytech více či méně vyschlých řek, ale nenápadná stezka klikatící se kdesi ve svahu mezi terasovitými políčky. V cestičkách se spolehlivě vyznají jen místní.


Přes třítisícové sedlo Likemt se přehoupnete do údolí, kde se během roku objeví sotva pár desítek cizinců.


Atay ??“, budou vám zde lidé nabízet svůj národní nápoj. Dejte si říct, kromě vítaného osvěžení je to i skvělá příležitost nahlédnout do skromných horských domácností.


Muž na oslovi hovoří se dvěma pocestnými
Ty nejlepší cesty znají spolehlivě jen místní.

Několik kilometrů chůze od vesnice Amsouzart se před vámi vynoří působivé jezero Ifni, jehož tyrkysová barva ostře kontrastuje s okolními vyprahlými kopci. Odtud trek pokračuje až k horské chatě pod vrcholem Toubkalu.


Kdo nemá potíž s pohybem v náročném terénu, může pár metrů před sedlem Ouanoums odbočit a vystoupat na Toubkal strmou cestou vedoucí přes jeho západní vrchol. Vyhnete se tím jednomu noclehu v přeplněném základním táboře a také početným skupinkám, které odtamtud brzy ráno začnou proudit směrem k vrcholu.


Žena a muž šplhají po strmé cestě do sedla.
Výstup na vrchol Toubkalu není technicky náročný, ale v žádném případě by se neměl podceňovat.

Klasickou cestou přes poutní místo Sidi Chamharouch pak můžete sestoupit do rušné vesnice Imlil a dopřát si tam zasloužený odpočinek a odměnu v podobě kavárny, hotelu nebo marockých lázní hammam.


Osamělá čtyřtisícovka Jebel M´Goun

Čtyřtisícový masiv M´Goun vidí z dálky každý turista směřující na Saharu. Jen naprostý zlomek všech cestovatelů však pozná tuto nesmírně zajímavou oblast také z blízka. Treking je zde sice logisticky náročnější, nicméně úrodná údolí, rychle tekoucí řeky a divoké soutěsky jsou natolik atraktivní, že stojí za to, udělat si na Jebel M´Goun čas.


Na sedmidenní trek se můžete vydat z vesnice Agouti v údolí Aït Bouguemez , jež si pro své příznivé klima a polohu vysloužilo přezdívku Údolí šťastných.


Cesta k pramenu říčky Tessaout není příliš náročná a pohodovým tempem se zvládne za dva dny. Pokud jste dobří chodci a vyrazíte brzy ráno, dojdete tam i za den, a to k velkému údivu všech Maročanů, se kterými se cestou dáte do řeči. Uznale budou povytahovat obočí a uslyšíte od nich i nějaké to „bravosalik“. Jste, prostě, dobří, v Maroku si na rychlou chůzi moc nepotrpí.


Parta lidí prochází na cestě zeleným údolím obkolopeným horami.
Začátek treku k Jebel M´Goun je pozvolný a vede malebnou úrodnou krajinou.

Výstup na samotný vrchol M´Goun (4.068 m) se obvykle plánuje časně z rána, kdy bývá nejstabilnější počasí. Poslední část cesty vede po úzkém hřebínku bez možnosti schovat se, a na první pohled snadný výstup se tak za nepříznivých povětrnostních podmínek může stát skutečně nebezpečným.


Odměnou za brzký start vám bude pohled na okolní štíty ozářené vycházejícím sluncem. Na M´Goun jsem poprvé šla s marockým turistickým klubem.


Těsně před úsvitem, kdy pro muslimy nastává čas první ranní modlitby, se všichni zastavili a Abdu, vůdce naší výpravy, začal předzpívávat verše z koránu. V naprostém tichu a s prvními ranními červánky zahánějícími tmu to byl i pro mě velice silný prožitek.

Dívka stojí na kovové konstrukci na vrcholku
Srandičky, srandičky na vrcholu Jebel M´Goun ( 4.071m)

Z vrcholu vás suťová pěšinka svede do údolí Oulilimt, odkud se další den dostanete až k řece M´Goun. Treking v jedné z nejodlehlejších částí Atlasu, je zážitek sám o sobě. Do malebných vesniček ještě nedorazily moderní stavební materiály, domky si vesničané tradičně staví z kamení a nepálených jílových cihel a stále zde jsou k vidění architektonicky zajímavé opevněné sýpky agadiry.


Jedním z nejkrásnějších momentů druhé části treku je průchod soutěskou Achabou. Trasa zde vede přímo řekou, kterou svírají strmé skály, a odkud není možné odbočit ani vpravo ani vlevo.


„Dej si bacha“, varoval mě pastevec, když jsem si za soutěskou jednou chtěla postavit stan. „Jestli zaprší, řeka stoupne a budeš pod vodou.“ Po nějaké době jsem pak zažila, jak rychle se v Maroku dokážou rozvodnit i zdánlivě vyschlá koryta, a dala mu za pravdu, že táboření na břehu nebyl rozumný nápad.


Řeka vtékající do červeně zabarvené soutěsky
Působivá krajina v okolí řeky M´Goun.

Než se proto soutěsky vydáte, ujistěte se, že obloha vysoko v horách neslibuje bouřku nebo déšť. V letních měsících by vám voda měla sahat zhruba ke kolenům. Jakmile v zimě a na jaře hladina stoupne a proud zesílí, průchod soutěskou se už nedoporučuje.


Ve stopách nomádů přes plošinu Yagour

Kdo vám poví o těch nejkrásnější místech ve Vysokém Atlase? Nomádi, kteří ho mají prochozený jak své boty, protože jím rok co rok putují se svými zvířaty. Další z mých oblíbených treků vede přes jejich pastviny na náhorní plošině Yagour.