- Tereza Huclová
Jak se bydlí v horách Vysokého Atlasu
„Nemáme Páju“, ozve se ze skupinky. Zrovna opouštíme Tamguist, berberskou vesničku položenou ve strmém svahu. Náš místní průvodce zažertuje, že Pája z vesnice už neodejde svobodná, a vydá se ji hledat. Chvíli to trvá, než se spolu znovu vynoří a Pája s očima na vrch hlavy vypráví, jak zabloudila k jednomu vesničanovi až do chlívku.
Z dálky by nikdo nehádal, že se ve vesnici, která připomíná hnízdo přilepené na stráni, lze ztratit. Ale omyl. Ve skromných domečkách postavených těsně jeden vedle druhého bydlí asi 200 obyvatel a stejně jako většina berberských vesnic je to tak trochu bludiště.
Není berberská vesnice jako vesnice
Berbeři v minulosti vyvinuli mnoho unikátních forem bydlení, a sice s ohledem na své místní zvyky i na krajinu, kterou obhospodařovali. Některé berberské kmeny stavěli svá obydlí zcela nebo zčásti v podzemí. V jiných regionech naopak vznikaly několikapatrové domy nebo celé opevněné vesnice.
Co však, na rozdíl od stavebních prvků, mají všechny berberské kmeny společné, je komunitní životní styl. Individualismus si lidé v obtížných přírodních podmínkách pouště či hor nikdy nemohli dovolit. Dodnes je proto na vesnicích běžné, že několik generací rodin obývá jedno stavení a celkově se tam žije v příkladné pospolitosti.
Jak se bydlí ve Vysokém Atlasu
Berberské vesničky ve Vysokém Atlasu fascinují svou jednoduchou, a přitom velice vkusnou architekturou, a spoluvytváří nezaměnitelný ráz těchto hor. Obvykle se staví v úbočích strmých kopců, neboť na sporadických rovinatých plochách se pěstuje obilí a pastva pro dobytek.
Domky mají obdélníkový půdorys a stojí velice těsně vedle sebe nebo přímo nad sebou. Často bývají dvou i více patrové, přičemž přízemí patří dobytku a horní místnosti slouží jako obytné. V některých oblastech centrálního Atlasu, především v okolí masívu MGoun, si lidé domky navíc ozvláštňují zastřešenou terasou.
Má-li dům jen jedno patro, obývá rodina obytnou místnost a přilehlé komůrky na spaní v přední části domu. V zadní části, případně v přilehlé ohradě, jsou ustájena hospodářská zvířata, především kráva, mula či drůbež.
Kuchyň se za společenskou místnost nepovažuje a často bývá umístěna mimo hlavní obytné části. Venku, většinou přilepená k zadní či postranní domovní zdi, stojí ještě pec na chleba. Chleba je základem místní diety a berberské hospodyňky ho pečou klidně i několikrát za den.
Střechy si Berbeři staví ploché. To je v místních podmínkách praktické. Často se na nich suší úroda a v létě na nich po západu slunce lidé rádi posedávají a užívají si příjemných podvečerních teplot.
Hlína je nejlepší izolace
V minulosti se domy stavěly z lokálně dostupných materiálů, tedy především z kamenů a hlíny. Na rozdíl od arabského obyvatelstva si Berbeři zdi svých obydlí většinou nenahazovali omítkou. Střechy jsou většinou vyztuženy ořechovým dřevem a rákosem a pokryty tlustou hliněnou vrstvou. Ta výborně izoluje a to jak v létě proti ostrým slunečním paprskům, tak především v zimě proti chladu.
Vesnice ve Vysokém Atlasu jsou položené až ve výšce 2 000 m.n.m a zimní noční teploty tam pravidelně klesají pod nulu. Přesto na otázku, kde jsou krb nebo kamna, lidé jen s úsměvem zavrtí hlavou a ukážou na vysoký komín vyskládaných koberců a dek, pod kterými tráví dlouhé zimní večery.
Krby ani kamna se ve Vysokém Atlasu a obecně v Maroku neujala, pravděpodobně kvůli nedostatku topiva. Pohoří Atlas je z velké části holé a ta trocha dřeva, které k dispozici je (ořech, jalovec a nově se na některých svazích vysazují borovice) se snadno spotřebuje na stavbu nebo vaření.
Dnes má již většina domků osazené okenní tabulky. Není to však tak dávno, kdy si mnoho rodin na zimu vycpávalo ozdobné mřížky v okenních otvorech pouze hadry, což je před vlezlým chladem chránilo jen minimálně.
Jednoduchá výbava berberských domácností
Výbava berberských obydlí je z našeho pohledu velice jednoduchá. Na hliněné podlaze jsou v obytných pokojích rozloženy koberce, na kterých se přes den sedává a v noci často spí. Ani dnes si ne všechny domácnosti mohou dovolit skutečnou postel nebo sedací soupravu s tradičními dlouhými matracemi. Stoluje se většinou u nízkého kulatého stolku, který se přináší a odnáší tam, kde ho je zrovna potřeba.
Mnoho vesnic vlastní svůj jednoduchý obecní „hammam“, tedy tradiční lázeň připomínající páru. V případě, že není, staví si rodiny svůj mini-hammam a někdy stačí i chýše pokrytá igelitem.
Díky masivním státním investicím do infrastruktury je do většiny berberských vesnic dnes již zavedena elektřina. S elektrickými spotřebiči to lidé nicméně nepřehánějí, a kromě všudypřítomné televize vlastní skutečné minimum. I prádlo ženy dosud většinou perou v řece nebo v zavlažovacích kanálkách, které vesnicemi protékají.
Touha po moderním bydlení
Jakkoliv se nám cizincům zdají maličké vesnické domky malebné, jejich obyvatelé přirozeně touží po pohodlnějším způsobu života a naskytne-li se příležitost, tj. mají-li k dispozici finance a také silnici, po které se dá přivézt materiál, postaví si nový a prostornější dům z betonových tvárnic.
Práce s betonem je v porovnání s tradičními technikami samozřejmě levnější a rychlejší. Přesto však beton nemůže obstát ani v soutěži o estetický dojem, ani v praktických vlastnostech jako schopnost izolovat.
Osobně zcela chápu touhu místních po moderním bydlení, přesto však doufám, že jednoho dne lidé ve vesnicích zpětně docení své osvědčené techniky a začnou je používat i při výstavbě moderních domů. To se například báječně podařilo týmu architektů z belgické univerzity Hasselt při realizaci domova pro znevýhodněné ženy v jižním Maroku.
Ve Vysokém Atlasu nebylo vždy bezpečno
Dnes se berberské vesnice v horách vyznačují vlídnou a přátelskou atmosférou. V minulosti tomu ale tak vždy nebylo a vesnice často čelily útokům potulných zlodějských band nebo jiných klanů. Ve vesnicích, ze kterých se muži v létě stěhovali na výše položené pastviny a zanechávali doma část své rodiny, si proto lidé stavěli kolektivní obranné sýpky zvané agadiry.
Ty se obvykle nacházely v centru vesnice a byly spravované a trvale obývané vesnickým správcem.
Svou výškou agadiry převyšovaly okolní budovy a většinou neměly okna. Vzduch dovnitř pronikal jen úzkými vertikálními otvory. Praktičnost a bezpečnost prostě vítězila nad estetikou.
Agadiry měly obvykle tři až čtyři patra a na každém se nacházelo několik komůrek, do kterých si rodiny ukládaly sklizené obilí a zeleninu. Tyto místnosti se otevíraly do čtvercového nádvoří uprostřed budovy. Zde také přebýval správce a dalo se odtud vystoupat do čtyř obranných věžiček v rozích stavby.
Každý agadir měl také studnu a jámu na odpad, vše pro případ, že by v něm v případě ohrožení museli obyvatelé několik dní zůstat. Pro zvýšení ochrany se okolo někdy vysazovali živé ploty z pichlavých opuncií.
Dneska se již v Atlasu žádní lapkové neprohání a agadiry svoji obranou funkci zcela ztratili. Ani hromadné skladování potravin už není v módě, a tak tyto unikátní stavby bez pomoci chátrají. Vzhledem k použitým stavebním materiálům jako hlína a písek to jde bohužel velice rychle.
Ústředním bodem vesnice je mešita
V současnosti je ústřední stavbou každé vesnice mešita. Maroko se pyšní, že není v zemi vesnice bez mešity. Poslední takovou prý bylo horské středisko Oukaimeden, ale i tam před sedmi lety již skluz dohnali a mešitu postavili.
Mešita bývá nejvýstavnější budovou v celé vesnici. Nové mešity se často pyšní omítkou v pastelových barvách a dalšími dekoracemi. To je poměrně novinka, protože až do poloviny 20. století byly mešity v berberských vesnicích velice jednoduché a často neměly ani minaret. Těžko říct proč, ale určitě to nebylo nedostatkem technického know-how, vzhledem k tomu, že patrové stavby a i obranné věže Berbeři v horách běžně stavěly.
Na stavbě mešity se podílí celá vesnická komunita, a i později zůstává mešita důležitým centrem společenského života. Kromě pravidelných modliteb, provozuje každá mešita provozuje školu koránu, kde se děti a v poslední době stále častěji i dospělé ženy učí principům islámu.
Závěrem aneb kde funguje důvěra, není potřeba katastr
V berberských vesničkách ve Vysokém Atlasu lze krásně pozorovat, jak lidé svoje bydlení důmyslně přizpůsobují prostředí, do kterého se narodili. Protože podmínky k životu byly občas velice tvrdé, museli si vesničané navzájem pomáhat a spolupracovat.
Tento sympatický charakterový rys jim ostatně zůstal dodnes. Vzhledem k tomu, že státní podpora venkovských oblastí je stále zanedbatelná, musí se sousedé o sebe dokázat navzájem opřít a důvěřovat si.
O tom, že důvěra mezi lidmi se zde stále cení, svědčí i to, že v horských vesnicích nejsou vlastnická práva k pozemků zanesena v žádném katastru. Vyjádříte-li nad tím podivení, místní se upřímně podiví a prohlásí, že přeci každý ví, kde všechny rodiny již po celá desetiletí bydlí a co jim patří.
Nezbývá než doufat, že svého komunitního ducha a architektonický půvab si berberské vesničky ve Vysokém Atlasu uchovají i do budoucna.
Do Vysokého Atlasu velmi rádi vyrážíme i s našimi spolucestovateli. Někdy to bývá za sportovním zážitekem, někdy za poznáním autentického života, který se od toho našeho uspěchaného tolik liší.
"Připravili pro nás fantastický trek v Atlasu v okolí Imlilu. Nemělo to chybu!", Eduard H.,
Chcete se do Vysokého Atlasu vypravit? Všechny informace o našich cestách do hor najdete TADY. :-)
Článek Terezy Huclové Jak se bydlí ve Vysokém Atlasu je zároveň publikovaný na cestopisném portále Planeta Lidí
