• Tereza Huclová

Padesát odstínů marocké siesty

10 hodin ráno, uprostřed horské vesnice. Tereza a s ní pár dalších cestovatelů klepou na dveře paní Fatimy, maminky jednoho z marockých průvodců. Tereza jí chce navrhnout, že si u ní všichni dají čaj, a seznámí se podrobněji s marockou domácností.


Tereza: /skvěle naladěná a s úsměvem/ Dobré ráno, jak se daří Vám i celé Vaší rodině?

Fátima: /vrčí, vzdychá a je vidět, že zrovna vstala z postele/ Krásné prozářené ráno, všechno v nejlepším pořádku… Co tady, proboha, děláte? Vždyť je tak příšerně brzo.

Tereza: /se skoro nikdy nevzdává/ Jéjej, tak to se nezlobte… A co kdybychom si u vás dali trochu čaje?

Fátima: /rezignuje/ Dobře, dobře, ale bude bez máty!!


Po této historce jsem definitivně pochopila, že spánek je v Maroku posvátný a jeden by k němu měl přistupovat s maximálním respektem. Proto si také, víc než cokoliv jiného, zaslouží i samostatnou kapitolu na tomto marockém blogu.




Ale začněme pěkně od rána. Myšlenka, že ranní ptáče, dál doskáče, se v Maroku příliš neujala. Mezi sedmou a osmou hodinou po ulicích skáče nanejvýš pár nešťastníků, které k natažení časného budíku donutil charakter jejich povolání.


Životní nespravedlnost si alespoň kompenzují první snídaní – čajem, vajíčkem a hustou fazolovou polívkou bessara. Toto snídaňové menu přímo na ulici prodávají další ranní smolařky, sice chudé Maročanky, které jsou rády za každý peníz a ochotně si kvůli němu i přivstanou.


Zbytek Maroka začíná ožívat okolo deváté, kdy se pomalu otevírají pekárny. Ti, kteří museli do práce vyrazit dřív, si teď mohou dopřát druhou a většinou již sladkou snídani.


Zatímco mnohý turista si v prvních dnech v Maroku posteskne, že ho každé ráno před úsvitem budí muezzin svolávající k modlitbě, většina Maročanů jeho pronikavému hlasu nevěnuje velkou pozornost. Na první ranní modlitbu se do mešity vydává skutečně málokdo. Pokud někdo vstane, pomodlí se doma a pak se zase vrátí do postele.


Po obědě nutně následuje další spánek – a kdyby měl trvat třeba jen 15 minut. Instituce polední siesty je v podstatě nedotknutelná, šofér bez ní nikam nejede, velbloudáře neposlouchá velbloud a průvodce se jen s obtížemi koncentruje na výklad.



Nastane-li situace, že Maročan zatouží po siestě, v dosahu se však nevyskytuje žádná pohovka, není to objektivní důvod, proč neusnout. Maročané se často uloží tam, kde je zrovna prostor. Svalit se v krámku mezi koberce, zalomit to mezi melouny, stulit se pohodlně do kárky, nebo se natáhnout na prodejní pult, to všechno je na marockých ulicích běžně k vidění a nikdo se nad tím nepozastaví.




V době svého působení v marocké škole, jsem si po obědě vytáhla karimatku, našla prázdnou třídu a zcela bezstarostně tam usnula. Výčitky svědomí, že bych měla polední pauzu trávit produktivně, mě v marocké společnosti opustily zhruba po dvou týdnech a již se nikdy nevrátily.


Díky polední siestě bývají Maročané na sklonku dne příjemně odpočatí a do hajan nijak nespěchají. Především v