- Tereza Huclová
Inspirace Marokem aneb proč tento blog
Aktualizováno: 3. 12. 2020
„Piješ víno nebo pivo?“, zeptal se mě Bilal, kluk, u kterého jsem si na několik dní zabookovala přes airbnb pokoj. Spolu se čtyřmi kamarády mě zrovna vyzvedl na nádraží.
„Alkohol!? Tak ten tedy v žádném případě nepiju“, zalhala jsem pevným hlasem.
V hlavě mi totiž okamžitě zazvonilo milión alarmů, že tahle marocká bandička se mě nejspíš později večer chystá opít, okrást a kdoví, co ještě.
„Hmmm…Evropani normálně vždycky pijou, ale neboj, budeme to samozřejmě respektovat“,
ubezpečí mě značně překvapený Bilal a vyrazí na nákup.
O pár hodin později doma oškrábe brambory, vykouzlí dobrou večeři a vypráví mi o životě ve Fezu a svojí lásce k mikrochipům, o kterých zrovna píše disertační práci.
Večer příjemně ubíhá, nikdo mi ještě nic neukradl a Bilal a jeho kamarádi k večeři popíjí červené víno. Také bych si ho ráda dala, bylo by totiž skvělé proti vlezlé zimě, která se do pokoje vkrádá netěsnícím oknem. Bohužel pro mě jsem se na následující dni dobrovolně zapsala mezi abstinenty a jsem odsouzená k pití mátového čaje.
Od tohoto večera uběhlo již několik let, s Bilalem se z nás stali dobří přátelé, dům jeho rodičů v pohoří Tazekka patří mezi moje oblíbená místa v Maroku a Bilalův nevidomý tatínek je jeden z nejinspirativnějších lidí, které jsem v Maroku poznala. Historkou o mém „abstinování“ se s Bilalem bavíme dodnes.
Popravdě, já se za tuto momentku i trochu stydím...
Ale píšu ji sem proto, že přesně vystihuje, jak jsem o Maroku a Maročanech před lety smýšlela, a jaké problémy jsem si tím způsobovala. Ano, TO je VELIKÝ PROBLÉM, když se klepete zimou a před vámi stojí láhev vína, kterou jste si svojí hloupostí definitivně ZAŠPUNTOVALI!
Maroko jsem tehdy považovala za exotickou zemi, kterou jsem chtěla ho poznat, zároveň mě ale dost limitovaly moje představy plné asociací typu #špína, #nebezpečí, co číhá na každém rohu, #hlavně dívky se musí mít na pozoru, #všichni mě budou chtít šidit…
Dneska se v Maroku cítím bezpečně, naprosto v pohodě se tam pohybuji a samotná jsem překvapená, jak moc jsem svoje původní představy musela zkorigovat.
V posledních letech celkem často do Maroka lítám a na letištích mě baví poslouchat ostatní cestující.
Jsem zvědavá, s jakými očekáváními do Maroka letí, a jaké zkušenosti si naopak přiváží zpět. A ejhle, často se to neliší od mých prvotních zážitků.
Zrovna při své poslední cestě z Maroka jsem na pražském letišti potkala kamarádku mého bratrance s přítelem. Maroko je bohužel zrovna dvakrát nenadchlo.
"Bylo to zajímavý, ale už tam víckrát nemusím...“. Vadili jim lidi, kteří byli „hrozně intenzivní“, pořád jim "někdo něco nabízel", nevyznali se, jestli jim to nabízí v dobrém, nebo špatném.
Podle jejich popisu a ostatně i vyprávění mnohých dalších se dovolená v Maroku zdá být takovou hrou na kočku a myš, kdy se maročtí obchodníci a taxikáři snaží obalamutit turistu, který se ovšem lišácky brání. Prostě taková bojovka, trochu zábava, trochu napětí. Výsledné hodnocení cesty se pak většinou liší podle toho, jak kdo má rád to napětí.
Chci zdůraznit, že se těmto reakcím vůbec nedivím, naopak je naprosto chápu, protože jsem to tak v minulosti cítila stejně.Trochu mě to ale vždycky zamrzí a mám pak na tom letišti svrbění, vstupovat cizím lidem do konverzace a vysvětlovat, že určitě poznali jen část Maroka a měli by mu dát ještě jednu šanci.
Nebojte se, nedělám to😉
Ale chtěla bych, aby čtenáři tohoto bloku společně se mnou zažili Maroko a Maročany tak, jak jsem je poznala já.
A co jsem o Maroku dříve netušila?
👉 Maročani mají přehled
O marocké historii jsem toho osobně dřív moc nevěděla, takže mě překvapilo, jak je zajímavá. A co víc, spousta Maročanů o ní dokáže poutavě a detailně vyprávět.
Lidé se také upřímně zajímají o nás a další cizí země. Sami nemají většinou možnost cestovat, přesto se vždycky rádi něco nového od turistů dozvědí. Vybavuji si teď například taxikáře, který se mnou s obrovským zápalem rozebíral několik hodin rozpad sovětského svazu. Byla to fuška😄
👉 Maročani jsou sebevědomý národ
Když jsem začala jsem pracovat ve škole v marockém Fezu, trochu jsem si představovala, že pro marocké kolegy budu exotická a tímpádem mě tak nějak automaticky přijmou mezi sebe.
A nebylo to tak. Stejně jako v Německu, Španělsku nebo Irsku, kde jsem v minulosti dlouhodobě žila, jsem se i v Maroku musela maximálně snažit a překonávat počáteční skepsi marockých kolegů.
Někteří se chovali přátelsky, jiní vůbec, ale celkově si z evropské učitelky nikdo na zadek nesedal. Když jsem chtěla víc a nalézt si v novém bydlišti přátele, musela jsem tomu jít hodně naproti a investovat čas i námahu.
👉 Maročanky nestojí jen u plotny
Další věc, na kterou jsem si musela upravit názor. O marockých ženách jsem zpočátku nevěděla skoro nic a vlastně jsem předpokládala, že jsou převážně připoutané doma u plotny, a o chodu rodiny rozhoduje muž.
V některých rodinách tomu tak opravdu je, v jiných jsou to ale zase ženy, které mají hlavní slovo.
Poznala jsem mnoho ambiciózních Maročanek, které studují, pracují a mají spousta zájmů.
👉 Muži se chovají k ženám s respektem
Pobavila vás historka s Bilalem a mojí abstinencí? Veřte, že nebyla jediná😉 Zpočátku jsem opravdu netušila, co si jako žena můžu v Maroku dovolit a jak na moje chování budou maročtí muži reagovat.
Od té doby jsem toho už v Maroku spoustu zažila, s marockýma klukama několik dní kempovala v odlehlých horách na břehu jezera, pila s nimi pivo v nejhorší putyce v Marrákeši a převážně s muži také pracuji.
Postupně obavy opadly a s muži jsem začala komunikovat úplně normálně. Oni dělají to samé, chovají se ke mně hezky a s respektem. Obojí, slušnost i respekt, jsou důležitými prvky marocké kultury.
👉 Není jedno Maroko
Během let v Maroku jsem zjistila, že neexistuje jen jedno Maroko.
Maroko je úplně jiné na zeleném severu, v Marrákeši, nebo na úpatí pouště. Někteří Maročané žijí velmi konzervativně, jiní jsou moderní, někteří hovoří arabsky, další berbersky, někdo francouzsky. V Čechách takové rozpětí a rozdíly mezi lidmi neznáme.
Vlastně jsem se dost často divila, jak je možné, že všichni vedle sebe v takovém poklidu a s úsměvem dokáží žít.
Myslím, že lidi spojuje víra v Boha a určitá pokora, že věci je někdy třeba přijímat tak, jak přicházejí.
Pokora a schopnost vnímat lidí bez předsudků jsou dvě cenné věci, které jsem se v Maroku naučila.
Nedají-li se věci zlomit přes koleno, nech jim volný průběh
Život v Maroku není snadný, země nemá propracovaný sociální systém, je obtížné tam vydělat peníze, a tak se lidé často musí sklonit před osudem a připustit, že ne všechno se podaří, že ne všechno bude v životě možné tak, jak si vysnili.
Ano, za všech okolností je třeba se snažit a přistupovat k problémům pozitivně. Pokud se však něco nepovede, není to konec světa, ani žádné osobní selhání.
A co je zajímavé, když člověk na toto přistoupí, věci pak často sami a zcela přirozeně vyústí v nějaký úplně jiný úspěch.
Maroko mě zbavilo předsudků
Přestože jsem vždycky ráda cestovala, po Evropě i mimo, teprve život v Maroku mě definitivně naučil přistupovat k lidem naprosto přirozeně bez předsudků a chovat se ke všem úplně stejně.
Poznala jsem, že člověk může nalézt dobré přátele v hliněném domku stejně jako třeba mezi zámožnými podnikateli. Není důvod se k lidem chovat odlišně, první třeba litovat a téměř před nimi zapírat svůj život, druhých se naopak ostýchat. V obou případech si člověk zbytečně blokuje cestu k tomu nejdůležitějšímu, co v lidech je, k jejich srdcím.
Vždycky prostě platí, že to, co do lidí a našich vzájemných vztahů, vložím, se mi vrátí. Pokud se všemi jednám otevřeně, s úctu a s důvěrou, pravděpodobně na mě zareagují stejně.
Jasně, teoreticky jsem tohle všechno znala už předtím, ale až Maroko ve mně skutečně proměnilo teorii v praxi. Dalo mi to sebevědomí, že s tímto přístupem se mohu vydat na úplně jakoukoliv cestu a bude to ta nejlepší výbava, kterou si na ni s sebou ponesu.
Proč BLOG zrovna teď?
Blog o Maroku jsem chtěla spustit až dávno, jenže pořád byly jiné priority, nebyl čas, prostě kupa výmluv. Teď v době „koronové“ se mi ale po Maroku už pořádně stýská a když tam nemohu být osobně, alespoň chci o něm vyprávět.
Píšu také kvůli všem báječným lidem v Maroku, kteří mně nějakým způsobem ovlivnili a ráda bych, aby si o nich přečetl i někdo další.
A chtěla bych vám ukázat, že Maroko nabízí mnohem více, než památky vyjmenované v turistických průvodcích. Z Maroka si člověk může domů přivézt skutečnou dávku inspirace a emocí, na které si vzpomene i po letech a bude se kvůli nim chtít vrátit.
Užijte si čtení 🧡
Tereza
